Jaroslav Hošek: Autokros mě pořád baví, i když už nejsem ten samec, co bojuje o vítězství

Je to přesně 45 let, co Jaroslav Hošek vyhrál v Poříčí na Homolce první mezinárodní autokrosový závod v tehdejším Československu. Psal se rok 1977. Jak sám říká, jeho tehdejší soupeři buď už nežijí, nebo jsou zasloužilí důchodci. A Jarda? V sobotu se na Homolce postaví na start jako jezdec nejsilnější divize Supebuggy! V Poříčí nikdy nechyběl, v 77 letech kroutí svou 49. sezonu. Prostě LEGENDA! A my jsme moc rádi, že takovou osobnost u nás máme i letos na startu.

Vzpomínáte si na ten závod z roku 1977, kdy jste na Homolce vyhrál?

Je to už hrozně dlouho, ale samozřejmě si něco pamatuju. Byl to rok 1977, dneska je mi 77, tak tam ty sedmičky hezky sedí. Tahle krásná autokrosová trať tenkrát byla pro tehdejší Zápaďáky dost tvrdý oříšek, ale tím nechci snižovat svoje vítězství, protože naše tehdejší špička tu byla. Bylo to fajnový. Vzpomínám si, že za mnou po závodě přišel nějaký novinář a ptal se mě na moje vítězství. V žertu jsem mu řekl, že je to úplně normální a on na mě koukal dost divně… Hned jsem si uvědomil: To jsi řekl něco blbýho… Vůbec to nemělo vyznít namyšleně, jen jsem chtěl udělat legraci. No a už další rok se tady jel Evropský pohár, což byla tehdejší obdoba mistrovství Evropy. To už jsem nevyhrál.

Jaká vlastně ta doba z pohledu autokrosu byla?

Sice většina z nás Čechů jezdila dvoutaktní motory Wartburg, ale dokázali jsme to vynahradit větší agresivitou. Předjížděli jsme a fanoušci si přišli na své. Někdy to třeba nebylo úplně šetrné, ale nebáli jsme se toho a byla to show pro diváky.

Kdybyste si dnes pustil ty záběry, je to ve srovnání s dneškem asi úplně jiný sport…

To se nedá srovnávat, třeba zdejší trať byla úplně jiná, spousta děr, ale byla pro všechny stejná. Dneska se ty tratě přizpůsobují autům, která jsou taky úplně jiná, daleko rychlejší, jezdí se jinak. A myslím, že je to vývoj správným směrem. Kdyby dnešní auta vyjela na ty staré tratě, asi by to nebylo úplně ono.

Jak moc je těžké se adaptovat i v pokročilejším věku na ty nové trendy?

Musím to zaklepat. Zatím to jde. Nepřestal jsem, jedu pořád oba kompletní seriály, republiku i Evropu, tak se tomu možná přizpůsobuju. Rozdíly vnímám, musím tomu přizpůsobit auto, ale nemám s tím nějaký velký problém.

A vaši vrstevníci u toho musí kroutit hlavou…

Když ještě žijou… Zrovna tady v Poříčí za mnou asi vloni přišla paní v letech a říká: pane Hošek, já se na vás chodila koukat s tatínkem jako malá holka Nevím, kolik jí bylo, ale je fajn, že ona pořád chodí na závody a já ještě pořád jezdím.

Kde berete ten elán?

Pořád jsem v tom kolotoči, mezi mladšími, a to mě nabíjí. Na každý závod se těším úplně stejně, Samozřejmě, že je ta příprava těžší než kdysi, i díky mému věku a věku kluků, kteří jsou kolem mě. Ale moc jim všem děkuju za jejich pomoc. Na druhou stranu mě mrzí, že už nejedu tu špičku, ale jak říká moje žena Míla, která mě má na starosti už 55 let: Podívej se do občanky... Tak pak rychle sklapnu

Vrhnete se příští rok se stejným elánem do své jubilejní padesáté sezony?

S elánem úměrným svému věku. Když pámbu dá, chci jet padesátou sezonu, ale stejně tak jednapadesátou. Ta padesátá bude fajn. Ne kvůli tomu, že to ještě nikdy nedokázal, pro rekordy autokros nedělám. Ale pro nějaký osobní pocit uspokojení. Jedu závody, jsem na nich pořád moc rád, jsem mezi mladými, s jinými starostmi. Když

za mnou chodili moji vrstevníci, tak jsem zvažoval, že dám na autobus ceduli: Zákaz mluvení o nemocech pod pokutou 500 korun

Musíte se v pokročilejším věku více hlídat nebo nějak speciálně připravovat?

Snažím se neměnit to, co mám zažité. Nikdy jsem nedělal nic speciálního. Na závodech se snažím míň jíst, večer vypiju dvě piva. Před lety jsem si mohl dát třeba čtyři a ráno mi nic nebylo. Je to asi přirozené, nic nelámu přes koleno a nedělám na sobě žádný násilí.

S čím budete spokojen po tomto víkendu na Homolce?

Už si skoro nedovolím nic říkat. Těším se na všechny závody, ale Poříčí je srdcovka. Jsem ze Středočeského kraje, skoro domácí závod, mám tu spoustu fanoušků, vždycky se sem strašně těším. A často tady ztroskotám na nějaké banálnosti. Budu moc rád za finále. Kdybych tvrdil, že chci být na bedně, tak asi lžu sám sobě. Ti mladší kluci dnes jedou strašně rychle a nádherně. Já už nejsem ten samec, abych chodil do chumlu a rval se o vítězství. To je realita. Takže finále by pro mě bylo fantastické.